Čas k přečtení: 3 min.
Určitě dobře znáte a taky někdy přemýšlíte nad tím, jestli se něčím dokážete zavděčit všem. Já se přistihuji se při tom, že při psaní každého nového článku přemýšlím nad tím, zdali se bude líbit všem. Jestli náhodou nepíšu o něčem, co by někoho z mého obecenstva nemuselo zajímat.
To je tak trochu problém mého hodně širokého záběru. Chci mými články pomáhat lidem dělat svůj život smysluplnějším, zdravějším, naplněnějším a šťastnějším. Jenomže k tomu je potřeba napsat někdy něco o fitness, někdy zase něco o vztazích, potom zase o návycích, psychologii, úspěchu, zdravé výživě, stresu, cestování, spánku, práci…
Život není jednotvárný. Je jako stavebnice lega složená z různě barevných kostiček. Každá kostička je jiná, ale přitom nemůže ani jedna z nich chybět, aby bylo možné stavebnici považovat za úplnou.
Jenomže i když to tak je, pouze hrstka lidí se zajímá o všechno co já. Někoho zaujme více článek o mém cvičení, někoho o tom, jak vybudovat nový pozitivní návyk a někoho zase článek o minimalismu.
Říkám si, jak tedy mohu zaujmout všechny? A proč se o to vůbec snažím?
Strach
Za většinou našich negativních pocitů stojí strach. A podle mě tomu v tomto případě není jinak. Já ho totiž i cítím. Mám tendence zalíbit se všem, být se všemi kamarád a nedělat nic, co by se byť jenom jednomu člověku nemuselo pozdávat.
Mám strach, že můj názor, myšlenku nebo činnost někdo nepřijme. Že se mnou nebude souhlasit a bude mi oporovat. Mám taky strach z výsměchu. A taky strach z toho, že někdo známý nebo dokonce kamarád si o mě pomyslí bůh ví co a ztratí potřebu se se mnou vídat.
V případě článků mám strach, že ztratím čtenáře. Že ho nezaujmu vším, o čem píšu.
Nejsem jediný. Takové obavy má každý, kdo dělá něco veřejně. Kdo jde tzv. s kůží na trh. Všichni máme strach z toho, co si o nás budou myslet ostatní a jaké následky to bude mít.
Ale tak tomu je pouze ze začátku. Dokud nepřijde vlna silně pozitivní odezvy. Dokud necítíme, že děláme něco, co někomu sice nevyhovuje, ale někomu naopak sedí. Strach potom přestane být relevantní a ačkoliv se sem tam objeví znova, my víme, že už není potřeba mu věnovat tolik pozornosti, jako dříve.
Je zdravější a lepší snažit se zaujmout pouze část lidí na stejné vlně, než mít potřebu zavděčit se všem
Pokud si za svými názory stojím a chci ostatním sdělovat určité informace, potom přeci nepotřebuji, aby mě poslouchal někdo, koho to nezajímá. Nebo ten, kdo takovými informacemi opovrhuje a myslí si o nich své. Takové lidi v obecenstvu nechci, a proto se jim nemusím snažit zavděčit.
Zavděčit se všem dokonce není ani v našich silách. Každý máme jiné zájmy, jiné názory, jiné myšlenkové pochody, jiné přesvědčení a jiné sociální pozadí. Každý máme svou unikátní realitu.
Našim cílem by mělo být obklopit se takovými lidmi, kteří jsou na stejné vlně. Se kterými naše myšlenky resonují, a se kterými si můžeme povídat o tom, co nás opravdu zajímá a sdělovat jim náš skutečný názor.
S takovými lidmi v naší blízkosti nám je nejlépe. Jsme šťastní. My rozumíme jim, oni rozumí nám. Máme o sebe zájem. Pro takové můžeme být ochotní se roztrhat, pro ně to totiž stojí za to!
Snaha zaujmout všechny je zbytečná ztráta energie, kterou můžu využít jinak. Smysluplněji.
Takže tady a teď se rozhoduji: Chci zaujmout ty, kteří o to opravdu stojí.
Hold se někomu mé názory a rady líbit nebudou. No a co? 🙂