Když jsem doma poprvé svým rodičům naznačila, že to s bydlením na Bali myslíme vážně, jejich reakce byly řekněme smíšené 🙂 Šok, panika, naštvání, smutek… Všechno bylo. Naštěstí jsme jim dali i čas, aby se to všechno pěkně vstřebalo, takže jsme odjížděli s jejich podporou. Každý do jednoho nám potvrdil, že rozumí, že naše cesta je tzv. “teď nebo nikdy”. Kromě toho nás znají natolik, že ví, že bychom si to do smrti vyčítali, pokud bychom nejeli.
Dlouho a opakovaně jsme s Kubou probírali, že to pro naše musí být strašně těžké – žádný rodič si přece nepřeje nevidět svoje dítě po takovou dobu ať už je dotyčnému potomkovi osm, dvacet sedm nebo čtyřicet. A upřímně pro nás to taky není žádná procházka růžovým sadem. Rodina nám velmi chybí a zmeškáváme tady spoustu událostí, u kterých bychom chtěli být (doposud především narozeniny našich rodičů, narozeninová párty Kubovy neteře Nelinky a brzy taky druhé neteře Barči, narození prvního syna mého bratra…). Někdy je to trochu bolestivé vidět vše jen zprostředkovaně ze sociálních či komunikačních sítí, ale za naším rozhodnutím si stojíme. Jsme tady šťastnější, než se nám doposud v Praze či ve Zlíně podařilo. (Suck it, haters!)
Vzhledem k tomu, že jsem šílený mamináč, hned první týden na Bali jsem strávila tím, že jsem hledala pro rodiče výhodné letenky. Povedlo se to velmi záhy a tak za námi v červnu dorazila výprava mých rodičů a Kubovy maminky společně s dvěma krabicemi svatebních koláčků (znova moc děkujeme, babičko!), dvěma plechovkami Pilsner Urquell a snad 2 litry slivovice. Dovozní limity nelimity, jednoduše dojela výprava z Moravy se vším všudy!
No a jaké to bylo? Zpětně to hodnotím na 5 z 5! Viděli jsme toho trimilion. Koupali jsme se v nejmodřejší vodě, kterou jsem kdy v životě viděla. Šnorchlovali jsme se želvami. Obývali jsme čtyřpokojovou vilu s bazénem a zahradou. Máme přes 500 fotek (a to už jsou protříděné!), z toho několik velmi VELMI vtipných do rodinného albíčka. Jedli jsme jedny z nejlepších jídel za poslední 3 měsíce. Vypili jsme litry alkoholu a byla to jedna velká párty u bazénu/u moře. Skoro jsme natočili akvabelistické video, kdyby si jen Kuba v noci před dnem plánovaného natáčení nerozbil na maděru nohu a polovinu pokoje k tomu. Měl totiž noční můru a celé to proběhlo z mého pohledu circa takto: první byl křik, pak se přeze mě převalilo 80 kilo, následně z ničeho nic ležím na zemi a k tomu všemu obrovská rána. Kuba to vzal přes můj noční stolek a lampu a skončil s rozseklou holení.
Každopádně rada na závěr. Pokud chcete jet na Bali ve více než dvou lidech, buďte připraveni, že to bude „pain“. Už jen naplánovat celou dovolenou pro 5 lidí včetně přejezdů, ubytování a stravy je nesmírně těžké a časově náročné. Mnohem horší však je, když vám něco z perfektního plánu vybouchne pod rukama. Jako například nám, když jsme v 35°C čekali 2,5 hodiny na taxík, kvůli čemuž jsme zmeškali večerní taneční představení. Takže plánujte pečlivě, zakomponujte časové rezervy a raději třikrát prověřte, že to bude fungovat. V Indonésii totiž plyne čas jiným tempem a problémy často nemají řešení. Nikomu z místních se nechce namáhat se víc než je nutné. Říkají tomu „island life“. Pro nerváky jako jsem já, je to někdy zkouška psychické odolnosti a výdrže 🙂
