Hurá do Balijských hor

Čas k přečtení: 4 min.

Hory, jezera a vodopády + jak jsme málem umřeli

(počkej si do konce…)

Od moře jsme se těšili do Ubudu na všudypřítomnou zeleň a naším Lonely Planet průvodcem slibované chladnější klima. Trochy zelené barvy jsme se dočkali, příšerné vedro však bylo i tady. A tak byla naše návštěva Ubudu pouze jakousi ochutnávkou balijské přírody. Dostali jsme chuť na pořádnou dávku chlorofilu, divočejší floru a ještě chladnější počasí. Takže poté, co jsme se rozdělili s Aničkou a Matějem, naše cesta vedla dál na sever do hor. Ano, i Bali má hornatou část, nicméně není ani zdaleka tak zprofanovaná jako jeho pobřeží.

Hory milujeme. Obzvlášť ty asijské, jelikož mají onu každým cestovatelem vysněnou atmosféru ještě neobjeveného místa. Vybrali jsme si proto guesthouse s výhledem na tři obří kopce a rýžové terasy 180° kolem. Dopadlo to tak, že jsme na terase strávili snad polovinu pobytu tupým zíráním na tu nádheru. Ježiš a to klima! Teplota se pohybuje okolo 20 – 23 stupňů, což je pro nás přesně to pravé ořechové. Jediným nepříjemným překvapením byla vysoká vlhkost, která se pohybovala v rozmezí 90 – 100 % ! Všechno oblečení tedy po několika hodinách navlhne a vy pak smrdíte jak zmoklý pes, což není zrovna sexy 😀

První výlet, který jsme v horách absolvovali, byl do kávových plantáží ve vesnici Belok/Sidan. Přivítala nás celá rodinka sestávající z táty a mámy, dvou mladých kluků v našem věku, psí mámy, hnědého štěněte jménem Mocha a bílého štěněte, jehož jméno jsme už zapomněli, takže mu budeme pracovně říkat Vanilla. Kluci si nás hned vzali do parády – ukázali nám svou plantáž a vysvětlili jak probíhá celý proces výroby kávy Bali Beans, tj. od zasazení semínek, přes sběr třešní, čištění, loupání, sušení, pražení až po různé způsoby přípravy našeho nejmilejšího nápoje.

Strávili jsme s nimi celé ráno a dopoledne a pořád si měli o čem povídat. Byli neskutečně znalí svého oboru a jejich káva byla jedna z nejlepších, kterou jsme kdy měli. Sympatie byly zřejmě oboustranné, jelikož jsme zdarma dostali ochutnávku jejich domácí cascary, espressa z jejich nejlepších organických zrnek a jimi posbíranou cibetkovou kávu. Nedalo nám to a dali jsme si k tomu všemu i filtr, další espresso a flatwhite a nakoupili jsme si zásoby “nadoma”. Poté, co jsme našli tenisky, které nám Mocca a Vanilla někam zašantročili, jsme udělali poslední goodbye fotky a kromě nádherných balijských úsměvů jsme na cestu dostali ještě domácí banány a šimrání těla z předávkování kofeinem.

Další výlety směřovaly k jezerům a vodopádům. Na vodopádech je vždy nejlepší cesta k nim, jelikož jsou často schované v husté džungli. Kromě všudypřítomných kávovníků jsme dokázali identifikovat i kakaovník, hřebíček, tří metrové durmany a divoký ibišek… Potkali jsme i nějaké opice a taky motýly o velikosti dlaně! Nejlepší z vodopádů byl jednoznačně Sekumpul, údajně nejkrásnější na Bali. Osvěžili jsme se v jezírku pod ním a pak Kubu napadlo si trošku povylézt blíž ke spádu a nechat se namasírovat obřím proudem vody. Jeden z dosud nejlepších zážitků!

Poslední večer před odjezdem jsme měli trochu netradiční – majitel guesthousu, ve kterém jsme bydleli, trval na tom, abychom se s ním šli podívat na kohoutí zápasy, které se pořádaly “u souseda”. Nechtělo se nám ani za mák, ale zároveň jsme jej nechtěli urazit. Kuba mě nejprve planě ujistil, že to bude v pohodě – vyhrává prý kohout, který toho druhého vytlačí z kruhu. Bohužel, k mému zděšení, jsme zjistili, že na Bali mají “cock fights” opravdu svou původní podobu a bojuje se do posledního dechu… 🙁

Jak jsme se otrávili ořechama.

No a nakonec něco ze “skoro – černé – kroniky”, když už jste to dočetli až tak daleko. Byli jsme na trhu pro nějakou zeleninu na salát a napadlo nás, že jsme dlouho neměli ořechy! U jedné milé stařenky jsme si proto nakoupili oříšky vypadající na detail přesně jako makadamy. Byli jsme překvapení jejich zemitou chutí, ale nijak velice nám to nevadilo. Mysleli jsme, že jsou nezralé nebo že jsme jednoduše koupili nějaké jiné, trochu divně chutnající ořechy.

 

Přemístili jsme se domů na terásku a kromě několika ořechů (já asi 6, Kuba přes 2o) jsme spráskali ještě půl kila jahod a balíček sušenek. Poté začalo být Kubovi nějak těžko. Následně ho začal bolet žaludek. Asi ty jahody a sušenky, mysleli jsme si. Večer mi říká, po několika hodinách stupňující se bolesti, že je mu fakt hrozně blbě a že se mu třesou ruce. Kuba si moc často nestěžuje, že ho něco bolí, pokud to není fakt průser. Takže jsem začala googlovat, co jsme to proboha koupili. Se zděšením přicházím na to, že jsme snědli tzv. “candle nuts” – toxické a silně karcinogenní ořechy, jejichž olej se snad používá k výrobě svíček nebo co. Jsou jedlé a dokonce hojně využívané v indonéské kuchyni pro výrobu omáček, ale pouze po tepelné úpravě! Pokud se sní tepelně neopracované, člověk může údajně zemřít i po snědení jednoho jediného ořechu, což potvrzoval jeden článek za druhým.

 

Okamžitě jsem tedy letěla na recepci a dožadovala se informace, kde najdeme nejbližší nemocnici. Dovezli nás na místní kliniku. V ordinaci nás bylo asi osm – my dva, naše recepční se svou dcerou, doktor a další tři sestřičky. Všichni balijští účastníci z toho měli velkou legraci. Doktor nejdřív provedl jakési polo šamanské techniky, u kterých si nás sestřičky natáčely na telefon a následně s přiblblým úsměvem Kubovi poradil, aby ty ořechy už dále nejedl. Jeho tělo je prej nepřijímá dobře (díky doktore, toho jsme si nevšimli 🙂 ). No ale že to je vlastně úplně v klidu, že zbytečně vyšilujeme, že tyhle ořechy na Bali baští v omáčkách pořád a že je máme příště uvařit. Kuba se prej maximálně posere a bude to mít pravděpodobně “oily texture”. Zděšení informacemi z internetu jsme se mu snažili vysvětlit, že to zas taková legrácka není, že jsme ořechy snědli syrové a že v sobě tedy máme silně toxické látky. Kuba zřejmě v enormním množství.

 

Bylo to k ničemu. Putu nás vyprovodil s balíčkem Paracetamolu a léky na překyselení žaludku.

Jelikož jsme byli uprostřed ničeho, vrátili jsme se bezradně na pokoj a čekali co bude. Díky bohu po hodině bolest trochu ustoupila a Kuba usnul. Noc jsme přežili a na druhý den jsme pro jistotu zůstali na pokoji. Oily texture byla, ale nic víc díky bohu. Přežili jsme, ale asi jsme měli k**evské štěstí. Pardon za ta slova.