Mám takovou vlastnost udělat z každé své činnosti návyk, dát jí konkrétní pravidla, a ty disciplinovaně za žádnou cenu nikdy neporušit. To zní určitě jako extrémně pozitivní vlastnost, za kterou by spousta lidí dalo cokoliv na světě, jenom aby ji mohli mít taky. Většina lidí se totiž potýká s nedostatkem vůle, organizovanosti, disciplíny a schopnosti dodržovat nastavená pravidla.
Nicméně má situace zas tak růžová není. Je to totiž oboustranný meč. A pěkně ostrý! V mnoha oblastech mého života je tato vlastnost mou silnou stránkou. Ve zdraví, tradingu, podnikání a nebo ve vztahu. Kde mi to však naopak ubližuje je například móda, vaření, každodenní aktivity, ale především kreativita a tvorba.
Až příliš se někdy omezuju a stavím si hranice jenom kvůli tomu, že mám něco nějak nastavené a do teď to tak bylo. Naprosto zbytečně! Vždy mě přesvědčí myšlenka, že pokud do teď něco nějak fungovalo a dělal jsem to nějakým způsobem, není vhodné to měnit a učit mozek novým věcem. Někdy mám ale takový pocit, jako bych se sám dobrovolně zamknul v krabici a zahodil klíč. Nebo spíš nedobrovolně…
Příkladem může být můj Instagram. Vybudoval jsem si fanouškovskou základnu tím, že jsem fotil určitý typ fotek. Všechny do jisté míry umělecké, pěkné barvy, dokonalá symetrie, zajímavá kompozice… Okem pro detail a fotografii mě hold příroda obdarovala. Ale nedokážete si představit to trápení, které nastalo vždy, když jsem nemohl publikovat nějakou fotku, která by stylem nezapadala do mé galerie. Prostě ji tam dát nešlo. A tak jsem byl klidně raději i několik týdnů neaktivní. Neměl jsem žádnou dokonalou fotku, tak jsem raději nepostoval vůbec. Záviděl jsem těm, kteří to neřeší a prostě postujou naprosto cokoliv.
Dneškem jsem ale tohle zaškatulkování na IG mezi fotografy s uměleckými krásnými fotkami dobrovolně ukončil a dal jsem o tom svým followerům náležitě vědět. Kdo mě sledoval jenom pro mou pěknou mobilní fotografii, nejspíš mě v následujících pár týdnech sledovat přestane. Determinujícím faktorem, jestli fotku uploadnu nebo ne, totiž už nebude její krása a uměleckost, ale příběh z mého života, který vypráví.
Nebo tento blog. Naučil jsem se všechny články psát nějakým stylem, zhruba o stejné délce, dávat k nim určité úvodní fotky, řadit je do předem stanovených kategorií, vyjadřovat se určitým způsobem… Prostě zase jsem si nastavil pravidla. Nic nového, tak to mám u každé činnosti. Někdy jsem měl ale chuť sdílet třeba jenom jeden citát. Nebo odstavec, aktuální myšlenku, inspiraci, nějaké video, pár tracků ze Soundcloudu, jednu konkrétní radu ohledně zdravé výživy. Ale to ne. Zatím jsem psal pouze delší články, které měli nějaký úvod, obsah, závěr a přeci to neporuším. Přeci sem nepřidám něco, co jsem zatím nikdy nepřidal a porušilo by to řád mého blogu.
Dávám si doma věci na konkrétní místo, nemůžou být jinde. Do města se chystám stejným způsobem, parfém si na sebe nemůžu dát dřív, než si zapnu hodinky. Mám teprve 4 nebo kolik videí na YouTube, ale už teď si nedokážu představit, že bych nenapsal název nového videa kapitálkami. Emaily odeslané subscriberům na FoodiesFeed musí vypadat totožně. V Pocket si ukládám jenom určitý typ článků, i kdyby se mi nějaký jiný líbil, neuložím si ho. A to raději ani nezačínám s pravidly ve stravování a starání se o své tělo… Je toho TOLIK!
Proč to všechno ale?
Sice to není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Je to určitě jenom nějaký druh mentálního naprogramování, vady (všichni je máme), která je zakořeněná hluboko v mé osobnosti. Ale mám potřebu s tím začít aspoň trochu bojovat.
Jakub a jeho divná vlastnost všechno prostě moc hrotit 😀. Musím se naučit občas porušit svůj vlastní řád a být spontánní. Přijmout nedokonalost a naučit se vidět pozitiva v tom, co mi přinese trocha změny.
(Nepřidal jsem úvodní fotku, napsal jsem smajlík a nevytučnil jsem alespoň jednu větu v každem odstavci – ha, když změna, tak hned!)