Čas k přečtení: 3 min.
Je až neuvěřitelné, kolik se toho dá stihnout během 6 dnů – my jsme tam vecpali návštěvu Chiang Mai a Bangkoku, a i když jsme na obou místech byli pokaždé jen 3 dny čistého času, stihli jsme všechny stěžejní turistické body zájmu a hlavně ochutnali místní jídlo. Mj. díky Davide za všechny tipy!
Chiang Mai
Chiang Mai je malé město na úpatí hor, které se dá na skůtru bez obtíží prozkoumat během několika málo dní. Na skůtru popř. motorce tady jezdí úplně všichni, nehledě na věkovou kategorii. Dopravy, smogu a smradu z výfuků je tady tudíž skutečně hodně. Každý den bylo v průměru cca 35 stupňů, chodit po městě pěšky bylo proto absolutní „NO GO“. A jelikož veřejná místní doprava zde prakticky neexistuje, nebylo nad čím dále přemýšlet a za nějakých 90,- Kč/den jsme si půjčili růžový skůtr a přispěli tak ke znečištění místního ovzduší.
Hlavní body turistického zájmu tvoří v Thajsku obecně chrámy a Thajci jsou na ně náležitě pyšní. Pokaždé když jsme se dali do řeči s někým místním, obligátní otázkou na nás bylo, jaké chrámy jsme navštívili. My jsme byli nadšení především z Wat Sri Suphan, který je údajně jediným stříbrným chrámem na světě. Dovnitř mě bohužel nepustili, i když jsem si uvázala sarong, ale prohlídka zvenku není o nic horší. Celý chrám je pokrytý hliníkovými plíšky, do kterých jsou ručně vytepány různé mytologické podobizny a historické situace. Celá návštěva chrámu měla zvláštní atmosféru, jelikož jsme byli prakticky jediní návštěvníci, to vše za pravidelných zvuků, jak místní řemeslníci něco tepali do stříbrných destiček.
Kvůli úpornému vedru jsme se za celý pobyt v Chiang Mai nedokopali k ničemu většímu než k půl dennímu výletu do národního parku Doi Suthep v horách. Kuba byl nadšený z poloprázdné silnice vedoucí nahoru, kde si mohl užít rajtování na skůtru a já zase z čerstvých jahod, které jsme si koupili v malé vesničce Hmongů. Vesnička byla úplně na konci přibližně 22 km dlouhé silnice vedoucí nahoru do hor, kdy posledních pár kilometrů tvořila už jen rozbitá úzká cestička. Všude se sušila káva, kokrhali kohouti, místní lelkovali nebo obdělávali zahrádku a kolem pobíhali vesničtí psi. Již zmiňované jahody byly doslova sladkou tečkou výletu – vůbec jsme to nechápali. V Thajsku jahody? Ano! A vynikající! Hmongové měli dokonce poměrně propracovaný systém výsadby v kaskádách s podomácku vyrobeným průběžným zavlažováním. Ačkoliv výlet do vesnice etnických menšin jsme absolvovali už dříve ve Vietnamu, tady v Thajsku se nám místní atmosféra zdála trochu jiná. Členové této komunity žijí samozřejmě velmi prostě v jednoduchých příbytcích, měli jsme však pocit, že tady se mají o něco málo lépe. Díky bohu.
Nejmilejší část dne nás ovšem vždy čekala v noci, jelikož jsme pokoj (respektive klimatizaci) sdíleli s ještěrkou, která v pravidelném intervalu každou půl hodinu vydávala hlasité zvuky, které měly přivábit samičku. Pro autentický strašidelný zážitek doporučujeme pustit si toto video, zvuk nastavit alespoň na 60 % a zhasnout všechna světla 🙂
Bangkok
Jelikož sama jen velmi nerada čtu negativistické články, udělali jsme si předem drobný brainstorming, abychom o Bangkoku napsali převážně to, co se nám líbilo. Bohužel jsme na moc věcí nepřišli. Náš dojem z tohoto velkoměsta je na škále 0 až 10 na bodu mrazu, ačkoliv město v dubnu pulzuje obdobně jako Chiang Mai s 33 stupni ve stínu. Bangkok je poměrně drahý, lepkavý, smrdí a neexistují tady žádné pravidla ani morálka. Je to zvláštní město a pro nás to bylo trochu příliš. Asi stárneme.
Až do nebes však můžeme vychválit především kokosovou zmrzlinu, která je v Bangkoku opravdu vynikající. Často ji servírují společně se sticky rice, arašídy, fazolemi nebo různým želé přímo do kokosového ořechu, takže společně se zmrzlinou může člověk ujídat kokosové masíčko.
Co se týče thajského jídla, to nám chutnalo jen někdy. Přeci jen chrupavky, kůže, sušené krevety, hektolitry rybí omáčky a sražená krev nejsou suroviny, které chutnají každému, že? Obrovskou radost jsme proto měli, když jsme na jednom z bangkokských trhů objevili čerstvá rajčata, která po týdnu jezení smažených jídel přišla tolik vhod.
Z bangkokských chrámů nám učaroval jednoznačně Wat Arung – neuvěřitelně fotogenický chrám, do jehož pomyslného prvního patra Vám dovolí vystoupat po několika vysokých strmých schodech. Je to nádherná stavba se spoustou pidi midi detailů, jejichž prohlížením by člověk mohl strávit celé odpoledne.
Aby se člověk dostal v Bangkoku z bodu A do bodu B, musí být připraven, že cesta trvá často víc než hodinu. Zpětně máme proto z Bangkoku pocit, že jsme víc času trávili přemísťováním se z místa na místo než prohlížením samotného města. Taky jsme pořád hledali co k jídlu – Bangkok je překvapivě docela drahý a my jednoduše nebyli ochotní platit americké ceny za thajskou kvalitu. V místě našeho bydliště nebyl bohužel žádný trh s jídlem, často jsme tedy strávili hodiny hladoví hledáním co k snědku. V nouzi však poznáš přítele a mým nejlepším kámošem v Asii je vždy Jack Fruit – každý den jsme si koupili aspoň jeden balíček. Ovoce je zde jednoduše vynikající, všudypřítomné, levné a člověk ho může jíst pořád dokola.
